DPDR

16. dubna 2017 v 15:13 |  myšlenky a názory
Pravděpodobně jste o takzvaném DPDR neslyšeli. Dovolte mi vám vše objasnit očima člověka co sám tuto poruchu prožívá.


I přes to, že depersonalizace a derealizace zní podobně, jsou zcela odlišné, ale navazují na sebe. Povětšinou se objevují u lidí naráz, a to je teprv velká jízda. Prosím berte v úvahu, že ne všechny informace můžou být specificky odborně vysvětlené, píšu to ze svého pohledu.

Depersonalizace - DP

Znáte to; projdete kolem zrcadla a nevíte, kdo tam stojí, i když to je váš odraz. Jsem to fakt já?
Stává se to hodně lidem. Jestli se vám to stává častěji, zdáte se sobě sami cizí, jste zmatení, že jste jenom v tomhle tělě, může to značit symptom depersonalizace. Projevuje se ale i horšími příznaky. Moje končetiny se zdají být rozmazané, koukám na ně a nechápu kdo s nimi hýbe, cítím se být "autopilotována", soustředím se až moc na svoje dýchání, až zapomenu, že musím dýchat. Já můžu hýbat rukama? Jen tak?
Moje tělo je jako loutka ovládána něčím. Něčím, ale ne mnou. Zdám se jako jen hlava odpoutaná od těla, jako duch, pozoruju své tělo pohybovat se jako robot, automaticky, bez mé pomoci.
Moje emoce neexistují - jen automatická zástěrka, směju se tomu vtipu co právě někdo řekl, ale
vevnitř se nic neděje.
V hlavě si popisuji vše, co se děje. Sama sebe komentuju.

Derealizace - DR

Derealizace je sestřička depersonalizace, ale v mnohém se liší. Při tomto prožívám pocit odloučení s okolním světem. Nic se mi nezdá reálné - buď jsem ve snu, ve hře, sleduju film.
Vím, že je to skutečnost - jenže se mi to tak nezdá.
Sleduju svět přes vodu, přes matné sklo. Chodím po nereálné podlaze abych došla do svého nereálného pokoje. Strávím minuty, ba i hodiny koukáním do prázdna, přemýšlením o ničem. Jenom pozoruju zeď. Ani nepřemýšlím.
Derealizace se mi zdá horší než její sestra, to asi protože se vždy těžce ujišťuji kde jsem.
Zpanikařím, zapomenu dýchat, nevím kde jsem. Ale pořád sedím v mém pokoji. Pořád na stejném místě. Chytám se předmětů, abych našla něco povědomého, abych se ujistila že jsem pořád tady.
Věčně nevím kde jsem.
Jak pomoci člověku, který toto prožívá?
Neustále ho uklidňujte. Ujišťujte ho, připoměňte mu, kde je. Říkejte mu, že je naživu, že existuje. Nechte ho se vyzpovídat! Pochopíte, co cítí, to ho může uklidnit víc.
Co mám dělat když to sám prožívám?
Všechno co cítíš si zapisuj. Bude se to hodit třeba když si budeš povídat s odborníkem, vysvětlíš mu svoje pocity. Pokus se co nejvíc cítít okolí, vysprchuj se studenou vodou, vnímej okolí, měj u sebe nějaké hrubé předměty na které můžeš sahat, když ti připadá, že opouštíš svoje tělo. Jdi na procházku, rozeber se v myšlenkách, sestav si plán. Poraď se s lidmi co to zažili a/nebo s odborníkem.
obrázky: herehk / tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 16. dubna 2017 v 15:23 | Reagovat

Všetci to občas zaužívame

2 Arileth Arileth | Web | 20. dubna 2017 v 11:13 | Reagovat

Zajímavé. Otázka ale je... co když se právě tito lidé naopak probouzí, nikoliv opouští reálný svět, ale vstupují do něj?

Skvělý článek, o tomto jsem ještě nikdy neslyšela.

3 euphoria euphoria | Web | 20. dubna 2017 v 12:43 | Reagovat

[2]: Moc děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama